Celý týden jsem plánoval jak budu v sobotu rekonstruovat byt a odvážet sutinu. Celý týden až, až do čtvrtka. To jsem se stal „vylosovaným“ šťastlivcem spolu s mým jednovaječným dvojčetem Rainmanem a dostali jsme možnost navštívit utkání, o němž sní asi každý z nás. Tímto bych chtěl poděkovat jednomu nejmenovanému za to, že nás vylosoval.
Ve čtvrtek tedy nastal tzv. bod zlomu. Okamžik, který v životě potká každého z nás. Životní rozhodnutí, které ovlivní naše životy na několik příštích dní. Na jedné straně rekonstrukce, na druhé zápas s němcama. Tož dlouho jsem se nerozmýšlal. Akorát sem si říkal, co tomu řekne moja žena. Ta mně podpořila (je báječná) a já vše zařídil tak, abych rekonstruoval a zároveň viděl to úžasné představení. Po krátke domluvě s Raiem jsme se dohodli, že on zůstane v buzerantově (byl tam pracovně, (čti pařil tam)) a že já za ním dorazím pinďou. Další vrcholný zážitek. Ještě nikdy jsem v něm nejel. Valil jsem na Svinov kupit lístek, který to všechno stvrdil.
Rekonstrukce probíhala rychle za pomocí mých kamarádů Radka, Dana a z našich řad všem nám dobře známého čerstvého hocha jako lusk Mustga. Synci děkuji. O rekonstrukci tu psát nebudu, bo krom prachu tam nic jiného nebylo. Jediná perla byla v tom, že jsme kapku přetížili auto, které odváželo sutinu. No ale nakonec se odlepilo od asfaltu a bordel odvezlo.
A ještě to, když se nás ptala asi po 125. postarší paní na to, kdy skončíme s rekonstrukcí, tak jeden z nás poznamenal, že až my skončíme ona už tu nebude. Tohle naštěstí neslyšela.
Všecko se stihlo a já poprvé usednul do toho všemi tak chváleného pekelného oře. Říkal jsem si dobře, že venku nemrzne, bo se nemůže stát aby pinďovi zamrzly cederomy kajsi u te Polomi. Nevím na co sem si kupil místenku, bo sem strávil celou cestu v baru. Potkal jsem tam kluky z Kravař, tak jsme drbali o tom jaké to bude večer, jestli vyhrajeme nebo vyhrajeme. O půl sedmé jsme se ocitli na nádraží v Holešovicích, kde mně čekal Rai. Vyměnili jsme si nějaké módní doplňky, abychom byli v našich barvách a vyrazil směr kokotí aréna. V metru se Raiovi podařilo poslat pár německy mluvících fanoušku opačným směrem než se konalo utkání, ale pevně věřím, že zápas nakonec stihli. U stadionu jsme se občerstvili birrelem a klobáskou, nechali polepit vlajkami a vzhůru do útrob kokotiho stadionu. Vstup nám zpříjemnil fakt, že jsme se potkali s Rajtym, bo mladí zajíci se šli podívat jak se to robí s němcama.