Deset roků tady píšu můj názor většinou hned ve článku o zápasu. Dneska to změním - možná naposled.
- pamatuji si i přes můj stařecký věk ještě celkem dobře jednu situaci. Už jsem chodil na Baník asi čtyři roky, neměl jsem auto, neměl jsem ani peníze, na zábavy jsem si nosil v kapse svačinu dva chleby se salámem, ale přesto jsem jezdil z Velkých Albrechtic u Bílovce vlakem na každý domácí zápas Baníku. Baník byl a je můj život, nemohl jsem nejet. Mamka mi vždycky dala peníze tak akorát na vlak a na jednu kofolu. Víc neměla... Pokaždé mi řekla:“Jarku, hlavně neudělej nějakou hloupost.“ A můj brácha o tři roky mladší se mě tenkrát zeptal – „Ty brácha, proč tam vůbec jezdíš. Nemáme peníze a ty si jezdíš po fotbalech...“ A já mu tenkrát řekl: “Brácha, já nejezdím TAM, já jezdím na Baník.“ A jel se mnou. Tím motoráčkem do Studénky, pak na hlavní nádr do Ostravy, pěšky celou cestu přes tu velkou křižovatku a kolem Čapkárny kolem knihovny přes most na Kamenec. Tam jsem si dal jedno pivo, brácha kofolu a sežrali jsme brambůrky (ještě takové ty fajné, ze kterých to masné teklo a daly se jíst...) a šli na zápas. Přišli jsme na Bazaly a hráli jsme proti Brnu. Skončilo to 5:2 – dva góly dal Karel Kula a jeden Vlastík Kula. A ten můj brácha mi říká: „Brácha, já jsem tak šťastný, že jsem Kula a že takoví hráči hrají za Baník.“
A jindy jsem zase šel po zápase pěšky na to nádraží a předbíhal jsem takového starého tátu. Měl klobouk a dlouhý plášť, jak se tenkrát nosil. Míval jsem tenkrát na sobě každý zápas modrobílý plášť, který byl sešitý z půlky z lékařského pláště a z půlky z modrého pláště dílenského. Na krku ručně upletenou šálu asi tři metry dlouhou – dvacet cenťáků modrých, dvacet bílých. Možná i víc než tři metry - upletla mi ho jedna bloncka, kterou jsem - pouze mezi námi - vždycky chtěl a nikdy nedostal :-) Mimochodem - tehdejší vůdce kotle Čáp se mi vždycky smál – že se neumím rozhodnout mezi doktořinou a dílnou :-) Já jsem mu na to říkal „Kua Čáp neser, to je jedno, v čem tady přijdu - třeba v modrobílém pyžamu. Jsem tady.“ Ale zpět k té situaci - a tak jsem šel po té ulici kolem Čapkovy sokolovny a ten strejda se mě najednou zezadu ptá: “Synku, byl jsi na fotbale?“ „Jo, byl jsem.“ A šel jsem dál... „Jo, já tam taky byl, mi tam hrál synek.“ A já jsem se zastavil a ptám se: „Jak jako hrál synek?“ „No v obraně, Rosťa tam hraje. Vojáček:“ A já jsem poklesl v kolenou, kapitán Baníku Rosťa Vojáček, zpomalil jsem a pak mi dovolil ten pán jít s ním tím jeho pomalým tempem na stejný vlak, protože on jel někam do Kojetína odkud pocházeli...
No a já jsem takový blbec, že si od té doby opravdu myslím, že to musí být pro každého čest nosit nejen to jméno, ale zejména znak Baníku na dresu. Že zkrátka ten hráč musí nechat duši na hřišti v tom momentě, v těch minutách, v těch hodinách, kdy ten dres na sobě má. Drží mě to už přes třicet let. Byl jsem nalepený ještě jako děcko na plotě, když si šel Mario Kempes před rohem pro míč. Málem jsem se tenkrát udusil. Byl jsem to já, kdo přemaloval transparent přímo v kotli (tenkrát byl vedle dnešní S1) z RUMMENIGE ČUMÍ, JAK TO BANÍK UMÍ“ na „RUMENIGE UMÍ, Ó JAK BANÍK ČUMÍ“ při zápase s Bauernem Mnichov. Jo to jsou super vzpomínky. Všechny ale přebije okamžik, kdy dá hráč Baníku gól. A je mi úplně jedno jestli to je Vojáček, Rygel, Antalík, Klement, Poštulka, Samec, Vrťo, Svěrkoš, Baroš nebo Lukeš. Dá gól, dá gól v dresu Baníku. Za Baník. Pro Baník.
Já vím... To všechno jsou mé paměti. Jasně – staré, zašlé, na hovno v dnešní době. Ale kurva ty vzpomínky mi nikdo nikdy z paměti nevymaže - ani nikdo z vás z těch žoldáků, kteří teď za Baník hrajete. Ten Lukeš, Bárta, Fantiš, Zawada, Baránek, Velner a možná pár dalších to sami bez vás nezvládnou. Tak jim aspoň kurva ještě pomožte a pak běžte tam kaj chcete, když vás to v Baníku nebaví. Tam, kde vás možná čeká více peněz, ale kde určitě nebudete mít takové fanoušky. A možná na vás ani nebudou tak řvát, jako po posledních „výkonech“, které jste podali za Baník.
No a závěrem mého blivance... Tak nějak čím dál více cítím, že už se na ty všechny přepisu zápasů a přepisy a rozhovory články vykašlu (čti „vyseru“), že se zase vrátím do kotle, tam kde jsem začal. Že zase začnu chodit na Baník. Možná to bude pro vás, kteří hrajete v Baníku jenom pro ten zkurvený žold, lepší – nikdo otravný o vás asi nebude psát.