Cestu z Hradce do Studny jsem ještě odřídil, i když jsem to těžce rozdýchával. Doma jsem se přivítal s ženou, odhodil tašku a šel nezadržitelně do ledničky. Po dvou borovičkách jsem se celkem vrátil do reality. Ptáte se proč? Na základě slov trenéra Frňky na tiskovce po zápase jsem totiž nabyl dojmu, že moje účast na zápasech v Jihlavě a Hradci byla pouhou fatamorganou anebo už asi opravdu trpím nemocí HOSIP (hovno si pamatuji).
Vysvětlím. Položil jsem na tiskovce otázku: "Trenére, vidíte v těch špatných výkonech venku nějakou paralelu, něco společného? Dneska to byl další špatný výkon, možná horší než v Jihlavě." Frňka: "S tím zásadně nesouhlasím, že to dneska bylo horší. Na takové otázky nebudu odpovídat."
Nějak jsem to překousl a na nic jiného jsem se pana Aroganta neptal. Po tiskovce říká jeden z místních novinářů: "Ty vole to není možné. On přebere fungující tým, zcela ho rozdupe, dostane ho z pátého místa na třinácté a ještě je arogantní?"
Šafarčíku táhni z Baníku. A já dodávám: Frňko, táhni ještě dříve. Toho alibismu, té arogance, toho překroucení už bylo dost.