Nádherné modrobílé setkání

Asi 50-60 zúčastněných zažilo velice příjemný podvečer v klubu Parník při prvním Setkání s legendami, které uspořádal Baník pro všechny ty, kterým bije v hrudi modrobílé srdce. V Parníku se sešli bývalí i současní hráči Baníku, bývalí i současní funkcionáři, novináři píšící o Baníku i fanoušci. Celá akce probíhala v mimořádně přátelské atmosféře ke které jistě přispělo i to, že se potkali bývalí spoluhráči, kteří se neviděli třeba i řadu let.


V úvodu přivítala všechny přítomné ředitelka marketinku Baníku Šárka Mokrá spolu s předsedou představenstva Jakubem Kahounem. Šárka krátce osvětlila smysl akce, vzpomněla nadcházející výročí klubu a pozvala opětovně na výstavu právě probíhající v Muzeu města Ostrava. Moderátor večera Igor Bruzl pak vyzval všechny přítomné, aby se vyfotili na společnou fotografii. Všechny – hvězdy klubu i obyčejné fanoušky jako jednu velkou rodinu.


Poté dostala slovo paní ředitelka výše jmenovaného muzea. Z jejích slov bylo jasné, že ji pořádání výstavy nesmírně těší a že ji považuje za jeden z vrcholů v historii muzea. „Výstava vzbudila rozruch nejen mezi fanoušky Baníku, ale v celé Ostravě i jejím okolí. Mnoho lidí se nás ptalo, jak vlastně ten nápad vznikl. Těm říkám, že jsme mnohokrát v muzeu dokumentovali to pěkné i to méně pěkné, co člověk v životě zažije. Baník je v oblasti sportu fenoménem a proto jsme nyní prostě spojili muzeum se sportem. Krásné a potěšující je to, že lidé nám i nyní – dosti dlouho po otevření výstavy – nosí stále další a další materiály. Před čtrnácti dny nám jedna paní přinesla fotografii z roku 1925!!! (mohli jste ji vidět zde)
Do muzea chodí různí lidé různého věku, protože fotbal má své kouzlo pro lidi v každém věku. Lidé na fotografiích a jiných materiálech poznávají sami sebe, kamarády, hráče. Velkou radost mám z bezprostředních reakcí, spontánních výkřiků a hlavně z velké návštěvnosti. Výstava je velkým přínosem i pro samotné muzeum, protože mu přinesla obohacení sbírek v oblasti sportovního oddělení muzea.“


Večer pak pokračoval neformální diskusí zúčastněných. Vzpomínalo se na slávu minulou i tu nedávnou, připomínaly se památné zápasy i ty, na které by bylo lepší zapomenout, debatovalo se o hráčích, podpisovaly se kartičky a fotografie, fotilo se, mluvilo se o kamarádech, kteří už nemohli přijít. Nádhernou atmosféru dotvářely menší rozhovory se slavnými hráči:


Ladislav Mokrohajský odpovídal na otázku „Který ze zápasů vaší kariéry byste si chtěl ještě jednou přehrát na videu nebo na DVD?“ takto: „Hráli jsme spoustu krásných zápasů – s Duklou, Slovanem, Rudou hvězdou. Vzpomínám na zápase se Spartou před 33 tisíci diváky, kdy jsme jim nasázeli 5 gólů a Tomáš Pospíchal je jedním zcela zesměšnil, když ho dál kolenem. To byl potom docela průser… Rád bych ale ještě jednou viděl náš zápas v semifinále Středoevropského poháru proti Feyenoordu Rotterdam. První zápas 1:1 - a 1:1 v normálním čase skončila i odveta… Po prodloužení jsme sice prohráli 1:2, ale byl to famózní zápas s vynikajícími výkony na obou stranách. Hráli jsme pak proti Peňarolu Montevideo, Argentincům nebo Brazilcům z Botofago, ale proti Feyenoordu bych to chtěl vidět ještě jednou.“


Rostislav Sionko se s námi podělil o to, co pro ně znamená Baník: „Úplně vše. Vždyť já jsem odchovancem Baníku odmalička. Chodil jsem pěšky na tréninky žáků k Frantovi Dvořákovi, pak následoval dorost a v osmnácti první ligový zápas. Nahrál jsem toho dost, ale pak mi odešla kolena. Tradice však pokračovala – všichni moji tři kluci hráli za Baník. No a protože na stará kolena se již stěhovat nebudu, zůstanu baníkovcem navždy. Vzpomínám na nádhernou atmosféru v mistrovské sezóně a musím říct, že i když jsem jezdi na zápasy LM, které hrál Libor, nikdy se atmosféra na nich nedala k té bazalské ani přirovnat… Dnes mi na Bazalech diváci chybí, ale věřím, že se jednou vrátí. Budeme-li hrát o poháry, dočkáme se toho.“


A podobných rozhovorů bylo mnoho a mnoho. Srdce z nich plesalo, na světlo se vracely útoky táhnuté Wieckem, Daňkem či Ličkou, rozehrávky Hýravého i Pospíchala, obranné zákroky Radimce, Vojáčka nebo Rygla, vynikající robinzonády Schmuckera, Michalíka a Jánoše. Člověku se jakoby zastavil čas. Ten ale – bohužel – plynul a nakonec se společnost začala rozcházet. Ještě předtím si ale slíbila, že toto setkání bylo tím prvním, které začíná novou tradici. Tradici, která bude jistě tak krásná, jak krásný byl dnešní podvečer. Už se těším na to další. A jistě nejsem sám.

Více fotografií najdete zde.