Twargle ještě jednou (pohledem Bobra)

Na první jarní domácí fotbal se nedostanu, musím na Hanou, to je jasné … A protože moje obstarožní bílé přibližovadlo je silně dýchavičné a nemůže se měřit s novějšími modely a náhradní (čti manželčino) vozidlo je červené a do modrobílé kolony se prostě nehodí, musel jsem se vecpat mezi dobré lidi jako pasažér. ..

„Odnesli to“ jako už mnohokrát Lenka s Kulajarem a jejich modře metalízovaný miláček. Domlouváme se, že si natrénujeme sraz u Penymarketu ještě před Lipníkem a setkáváme se v Příboře.

Sotva otevřu dveře a chci nasednout, jsem vykázán sborovým „KDE MÁŠ DRES???“ zpátky ke kufru, z tašky vytahuju dres a teprve pak je mi povoleno usednout mezi ostatní už patřičně oděné fanynky a teď už přiměřeně spokojeně vyhlížejícího velitele vozu Kulajara. Znalí poměrů si domyslí, že pilotuje Lenka a vedle mě sedí Eliška s Petrou. Skvělá sestava. V autě zní hudba, nejprve z mobilních telefonů, potom Eli podává dopředu cédéčko a Kulajar zaměstnává audiosoustavu a všichni si užívají ideální pohody.

Před Hranicemi dojíždíme vozítko, ze kterého vlají modrobílé šály, předjíždíme je a téměř okamžitě odbočujeme na benzínku, kde už čeká velitelský vůz. Vítáme se, doplňují se vysychající nádrže a za chvíli se objevují další patřičně vyzdobená auta. Nadšená vítačka a vyrážíme na seřadiště – k Penymarketu do Lipníka. Hned za benzínkou projíždíme kolem několika bílých aut se zelenými pruhy pod okny… Tak už nás tu máte, žhavte vysílačky. Cestou míjíme ještě několik nenápadně odstavených pruhovaných plecháčů, v každém sedí nejmíň dva pimpalové s placatou čepicí na hlavě a všichni se tváří jako že tam vůbec nejsou...

Jsme na seřadišti, rozebíráme si vstupenky zakoupené místním obojživelníkem – Žabáku díky moc, někteří jdou ještě do marketu doplnit zásoby na zbytek dne. Parkoviště se úspěšně plní a místní lidičkové si nás prohlížejí jako kdysi v osmašedesátém spřátelená vojska. Ani se nedivíme, masmédia nás prezentují jako nejtěžší zločince a to se musí někde projevit… (Jebat BlekOtu a celý ten jeho spolek… a ty ostatní taky.) Kdosi rozdává pomlázky s modrou mašlí. Koukám, jak je ta věc upletená, protože tenhle vzor vidím prvně a už mám pomlázkou pár přes zadek. Nu pagodi, Lovano!!!

Je čas odjezdu, velitelský Megane pomalu opouští parkoviště a ostatní se poslušně řadí za ním. Od volantu se ozve Lenka „Je tu jaksi ticho, to nejde!“ a už rytmicky mačká houkačku. Ostatní se přidávají a za chvíli troubí celá kolona. Šály vlají z oken, warningy blikají a houkačky si neodpočinou… Tohle tu nebylo ani když přijela delegace soudruhů z NDR. Kulajar se okamžitě pouští do pořizování obrazového záznamu pro nezúčastněné a příští generace. Souká se ven z okýnka a naviguje Lenku ať jede víc ke kraji, až to vypadá, že hlavou odře svodidlo. A fotí a fotí a fotí...

Nenápadně se před kolonu řadí safetycar s modrými majáky, jede přesně po dělící čáře – asi zvyk z letiště, jen ten nápis Folow me tu chybí. Kolona se řadí do dvojstupu, Lenka trochu víc pobídne kobylky až od foťáku zazní dotaz: „Ty chceš předjet i toho s majákem???“ Vjíždíme do Olomouce. Všechny semafory jsou asi porouchané, bo na bočních cestách jsou kolony aut, před námi jen ty majáky a občas sirény – to když je nedostatek semaforů. Doprovod nás vede až na parkoviště poblíž stadionu a to je okamžitě plné. Tolik chacharů pohromadě…

Ale už tu na nás čekají i naši ochránci ve slušivých černých oblečcích. Pozvolna se přesouváme do ochozů, pečlivě oddělováni od příznivců místního klubu procházíme kontrolou. Pokolikáté už jsem se dožadoval, aby mi osobní prohlídku dělala nějaká pohledná policajtka, ale opět marně. Asi je prudký nedostatek pohledných policajtek, jinak si to neumím vysvětlit. Ani vytmavit. Na tribuně sedíme stejně vedle sigmáků, tak mi dost uniká smysl některých opatření dole pod tribunou. Na plac přicházejí oba týmy na rozcvičku, začíná souboj hlasivek.

„Baníčku my jsme s tebou…“ huláká hodně přes tisícovku hrdel. Nic naplat

MY JSME DOMA VŠUDE…