Reportáž z Německa Nr.2

Pokračujeme opět v našem reportážním seriálu s tím, že v tomto hlášení se dovíte něco málo o cestě na sobotní zápas, o událostech kolem něm a přidáme také pár informací o tom, co se dělo večer v našich ložnicích...

Start do 150 km vzdáleného Forstu byl ammym naplánován na jedenáctou a protože se kupodivu všem podařilo v limitu ujíst z neubývajících zásob či zvolit to správné in oblečení (lovana, eliška), mohli jsme ve stanovený čas Č skutečně vyrazit. Původní plán byl takový, že budeme na místě ještě před příjezdem korábu FCB a popadnutím jedné s beden týmu a jejím zanesením dovnitř ušetříme 4 x 9 EUR. Ono přece jenom osm stovek je osm stovek – například je to cena jedné permice na S1, kde na Bazalech sedáváme.

ammy se chopil volanta, kulajar sedl vedle něj s dvěma mapami na klíně a jelo se. Nejprve přes čtyři dědiny – tentokrát kulajarova navigace kupodivu nezklamala, přestože bylo nutné asi třikrát odbočit. Po půlhodince jsme najeli na dálnici A4 a protože v NDR soudruzi postavili více dánic než soudruzi v ČSSR, po plunulém použití tří navazujících dálnic jsme se dostali v jednu hodinu do Forstu. Plán zatím vycházel skvěle – koráb měl podle informací dorazit v 13:30.

Již kousek před Forstem jsme se zavěsili za auto, které mělo SPZ Cottbusu a na zadním okně šálu FC Energie Cottbus. Logicky správným úsudkem byla myšlenka, že borec jede na zápas, takže se zavěsíme za něj a nebudeme muset složitě hledat hřiště v dvacetitisícovém městečku. Nápad jsme uskutečnili a zavěsili jsme se za borce jako stín. Jeli jsme za ním asi 10 minut, borec si toho evidentně všimnul, protože najednou zastavil na krajnici a ukazoval, že ho máme předjet. Zastavili jsme za ním a čekali... Borec se tedy rozjel, pokračoval v jízdě, my za ním ... a najednou jsme vyjeli z Forstu! Před námi se po 100 metrech týčil hraniční přechod do Polska, na který borec zajel a zařadil se do fronty. Fuck! Ztratili jsme 15 minut a nevíme, kde je hřiště... Jeli jsme szpátky a začalo tradiční dotazování. Tentokrát v německém jazyce a i když nějaká znalost řeči tady je, ptát jsme se museli asi 5x. Nakonec jsme 5 minut před půl druhou zaparkovali ... a kolem projel koráb, který vjel za bránu hřiště... Fuck podruhé!

Nedalo se nic dělat, musel nastoupit plán B. Suverénně jsme ho s ammym zvládli a dostali při něm dovnitř i babskou část výpravy. Cena permice byla ušetřena... Místní Foch nám prohlédl jediný batohm plastová flaška s matonni mu nevadila, nepozastavil se ani nad nějakou tou svačinkou z našich zásob. Tělesné prohmatávání intimních míst – tak důvěrně známé z našich stadiónů – se v civilizovaných zeméích nevede.

Uvnitř už bylo pár set lidí, pivo se dalo koupit asi v pěti stáncích bez fronty, další občerstvení (párky, zmrzlina, limo) u dalších pěti. Slunce pražilo jako divé (o půl sedmé při cestě domů bylo 32 stupňů...) a proto jsme ihned vyhledali u zábradlí místo, kde byl stín. Holky daly zmrzku, my s ammym kelímkáče a čekalo se na zápas. Ostatně k tomu pivu – dovedete si představit, co byste řekli borcovi doma, kdyby vám po zaplacení 57 Kč ( = 2 EUR ) slil pivo ze tří rozčepovaných kelímků? Tady se to děje normálně a nikdo se nad tím nepozastavuje... Inu „Jiný kraj, jiný brav.“ Mimochodem – piva dostanete za dvě euromince pouze 4 deci...

Fans Baníku se nakonec sešlo 10 – 4 z naší bandy, dva borci dorazili z FM autem přes Polsko a pak dorazilo ještě jedno auto (Praha, Kolín a okolí). Nutno říct, že jsme se bavili po našemu a bylo hodně veselo. Hlasitým supportem po celý zápas jsme překřičeli dvě stejně početné skupinky fans domácích a zejména nad dvanáctiminutovým „Kdo není zčuchaný“ v závěru první půle dederoni nechápavě kroutili hlavou. Baba z pivního stánku roznášela piva i kolem zábradlí a když se po obchůzce hřiště vracela se třemi piv z původních šesti, komentoval to jeden z pražského auta: „Kua, to jsou chuji ti Němci. Je jich tu 1500 a ona ty piva neprodá. Na Bazalech stojíš frontu celý poločas a ještě přestávku k tomu.“

Už před zápasem se k nám přidal jeden domácí fanoušek, který byl lužicko-srbské národnosti. Nebyl tedy pro něj problém mluvit míchanou česko-polštinou a dal nám cenné info o tom, kdo vlastně za domácí hraje. Pokecali jsme dobře i celkově o fotbale, životě a tak. Zápas jsme si sjkutečně užili a ačkoli jsme v něm byli evidentně horším soupeřem, nálada po mači nebyla zase až tak špatná.

Po zápase jsme na chvilku zašli za klukama k autobusu, baby se vyfotili s domácím da Silvou a naším Muchou, ammy se domluvil s řidičem korábu Josefe,m, že se za něj po zpáteční cestě zavěsíme, pojedli jsme nějaké řízky či jiné pochutiny a jelo se zpět. Hráči do hotelu, my o 5 km dál do penzionu.

O zápase napíšu později, protože ztroskotal původní plán... Po příjezdu byl každý z toho vedra tak K.O., že nepomohla ani důkladná sprcha. kulajar si o půl deváté lehnul s tím, že ho eliška vzbudí a on pak napíše něco o cestě i zápase. Stala se chyba – eliška usnula ve čtvrt na deset... ammy si zdřímnul pouze na 20 minut – probudil se taky až ráno... lovana sice vydržela dlouho, ale pak usoudila, že nemá cenu nikoho budit, když už všichni spí a náš zápas na MS U-20 v německé TV není. Článek tedy neměl kdo napsat a dočkáte se ho až odpoledne.

Dneska v devět hodin mají mít kluci trénink – jdeme na ně mrknout. Tak zatím čus bus a BP.