Několik historek z cesty do Jablonce

Zcela veřejně se přiznám, že jsem nejprve uvažoval o vypouštění výjezdu do Jablonce. Důvodem nebyla ztráta chuti jezdit, ale to, že jsem poslední půlrok zcela přestal jezdit na přebory v řešení křížovek a nahradil je výjezdy za Baníkem. Patřím totiž mezi ty šílence, kteří se v sobotu ráno sbalí a zajedou si třeba do Mariánských Lázní mezi podobné šílence, aby tam po devíti hodinách cesty vlakem vyluštili dvě křížovky v sobotu odpoledne, dvě v neděli ráno a pak zase jedou od nedělního poledne devět hodin zpět domů. O víkendu byl přebor v Plzni a původně jsem tam chtěl zajet. Čáru přes rozpočet mi ale udělal Jablonec, když vyhodil trenéra Kozla a angažoval pana Komňackého. Toho si nemohu nechat ujít... A bylo po Plzni.


Další lákadlem byla skutečnost, že se nás po delší době dala dohromady větší banda, jelo se dokonce dvěma auty a v mém klijíku měl rezervováno místo všemi oblíbený žabák. Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, jsem nemohl spát, protože jsem se toužebně těšil na všechny ty jeho hlášky a historky, které v autě zazní. Ten, kdo někdy zažil cestu s žabákem, ví, o čem píšu. Jakkoli se to nezdá možné, žabák v autě pokaždé nezavře hubu a i když jsme spolu v autě strávili nespočetně hodin, historky se neopakují. Pokaždé jsou nové a nové a nezdá se mi, že by si je vymýšlel. Věřil jsem, že tomu bude stejně i po cestě pod Ještěd.

Ve čtvrtek před výjezdem se počasí začalo horšit a já jsem začal uvažovat o tom, že klijíkovi nazuji zimní papuče. V pátek to bylo v místech, kudy jsme měli jet, ještě horší a proto jsem odpoledne nahodil pneu do kufru a uháněl do pneuservisu. Udělal jsem dobře, protože v sobotu ráno mi přišla SMS od vyděšeného žabáka: „Jaro, přezul jsi to auto? Já se dívám na Panoramu a my tam zapadneme sněhem.“ Následnou odpovědí jsem ho jistě uspokojil, protože v neděli říkal, že tradiční sobotní dopolední breefing nad pivem a rozpisem kurzů proběhl v klidu.


Konečně nastala očekávaný den D, nabalil jsem vše potřebné a vyrazil do Lipníka, kde bylo naplánováno nabrání žabáka i setkání se s ammyho autem. Sraz na místě M byl v 9:00 a proto jsme už v 9:10 volali žabákovi, kde je. „Už jdu, se neposerte“, zněla odpověď. za pět minut se skutečně vynořil mezi baráky a s nevinným úsměvem nám sdělil: „Hoši, já jsem věděl, že na mě počkáte.“ Protože bylo dost chladno, zeptala se natěšená osádka ammyho vozu, jestli nezapomněl vzít slivovicu. „Jste nic neříkali, že mám vzít“, odvětil podiveně, jako by to nebyla samozřejmost... Chvíli to sice vypadalo, že by byl ještě ochoten pro ni domů skočit, nakonec však k tomu nedošlo a borci si museli vystačit s plecháčama. Naskákali jsme do aut a vyrazili směr sever. Vlastně ne – nejprve jsme museli jet na jih, abychom pak mohli jet na sever.

Cesta probíhala báječně a ačkoli místy docela hustě mrholilo, náladu nám udržoval na dobré úrovni žabák. V následujících pasážích vám popíšu některé hlášky a příhody, i když mi je jasné, že nezúčastněnému čtenáři některé směšně připadat nebudou. My jsme se ale při většině z nich kouleli smíchy, což mi při tom, že jsem držel volant, dělalo trochu problémy. Jenom pro upřesnění – žabák seděl vzadu vpravo. Pojďme tedy na to.


Chvilku poté, co jsme vyjeli z Lipníka mě žabák oslovil: „Jaro, kolik jsi měl při výjezdu z domů kilometrů?“ „Sedmnáct od tankování do plné nádrže.“ „Hmmm. Máš tam tužku? Já si to tu napíšu.“ „Na tady máš“ a podal jsem mu tužku dozadu. „Kurva a na co si to tady jako mám napsat?“ zpražil mě žabák.

Jako překvapení pro osádku jsem vypálil na CD nové album Nightwish a udělal jsem jim tímto velkou radost. Ne tak žabákovi... erny trochu osolil volume, žabák sice do toho celou dobu kvákal, ale když erny pustil jednu písničku už potřetí a prohlásil „Ty vole, já jsem z toho hotový!“, pronesl žabák suše: „No, to já taky... Já su takový debil, kolikrát si říkám, že vám tu vezmu svoje cédéčka a zase jsem zapomněl... Pak musím poslouchat ty vaše sračky.“


S rádiem se pojí i další story - po několika CD se nám žabáka zželelo a pustili jsme rádio. Zezadu se ozvalo: „erny, přepni to na Impuls.“ erny přepnul rádio na Impuls. „Hoď tam trochu volume, já tu vzadu hovno slyším.“ erny zesílil rádio. „Uber tam basů, to tu duní jak sviňa.“ erny se už neudržel a namítl: „A ekvalizér ti udělat nemám?“

Protože kuřáci jsou banda nepolepšitelná, kuřáckých zastávek jsem jim musel udělat „neurekom“. Při jedné z nich si tak pokuřujou a vtom zmerčí žabák odpadkový koš, který byl vyroben z plastové nádoby, běžně v našich krajích používané na kvas. žabák dostal okamžitý nápad: „Hoši, já to tu kajsi vysypu a jaro, ty mi to vezmeš do kufra. To bude na kvas jak vyšité.“ A jal se barel zkoumat. Po chvíli zazněl zklamaný výkřik: „To jsou voli! Oni provrtali dno, aby jim to na ten kvas někdo neukradl...“ A bylo po plánu. Abych řekl pravdu, trochu jsem si oddechl, protože staršímu se odporovat nemá, ale představa smradlavé bečky v kufru klijíka mě poněkud mrazila...


Další historka je z tohoto parkoviště je poněkud morbidní. žabák zavzpomínal na to, jak jako děcka nafukovali stéblem žáby a pak je pouštěli po Bečvě: „Hoši, to byla flotila! Nafoukli jsme jich asi třicet. To byla prdel, když se chtěly ponořit, máchaly rukama nohama a nemohly.“ erny se přiznal, že dostal dvojku z chování za týrání zvířat, když uspořádali soutěž v létání much, které měly za hlavičkou uvázanou nit a druhý konec čtvrtmetrové niti byl přišpendlen na strop. Třídní nechápala, když vstoupila do třídy a na stropě uviděla třicet omezeně poletujících much... Pak ještě erny popsal, jak jeho kamarád cvičil svého křečka na kosmický let. Pod vlivem televizního šotu o kosmonautech v centrifugách dal křečka do ponožky, roztočil ji nad hlavou, ale ouha – ponožka měla díru, křeček vyletěl dírou ven a rozmázl se na zdi. Já jsem přidal nechutnou story o chytání myší pod balíky slámy a pokusech o bungee jumping na nich. Bizardní zastávku ukončila historka žabáka o závodu očíslovaných šnečků na školní tabuli.

Abych nepomlouval pouze žabáka, napíšu cosi i o ammym. Ten se zase vyznamenal tím, že si před jízdou nezkontroloval technický stav svého vozidla a nesvítilo mu zadní pravé světlo. Když jsme ho na to mobilem upozornili (jeli jsme za ním), suše odvětil, že o tom ví. No dobře... Když jsme ale předjeli a zjistili, že mu na pravé straně nesvítí ani světlo přední, v mobilu trochu ubral ze své suverenity a na nejbližší zastávce pověřil svého bratra, aby mu vyměnil žárovky, zatímco on si zakouří. Bratr je mladší, ví, že starší sourozenci se mají poslouchat, nejprve vyměnil žárovku vepředu, pak začal měnit tu zadní, ale ta nešla tak hladce vytáhnout. Vztekle praštil do blatníku, pokažená žárovka se najednou rozsvítila a bylo to. Nutno podotknout, že pak už svítila celou cestu.


Na témže parkovišti jsme narazili i na jinou bandu výjezďáků. Byli už „maličko“ kousnutí, ale jeden z nich staršího ročníku narození se mi hodně líbil – „Hoši, já jsem tak šťastný! Já jedu na výjezd po pětadvaceti letech. Ti chuji mě včera ukecali.“ Myslím, že toto parkoviště nebylo moc daleko od Mohelnice, zajímalo by mě tedy, co z toho zápasu při zachování stejného tempa občerstvování měl. :-) Ale to je každého volba...

Vraťme se do kokpitu klijíka při jízdě. Historek bylo hodně, hezká byla třeba ta o padaných jablkách. žabák říká: „Hoši, odvezl jsem jabka do sběrny. Všiml jsem si totiž, že je vykupují za tři koruny kilo, a na zahradě jich ležely mraky. Hoši, jednou jsem tam potichu zašel a za dvě a půl hodiny třináct set čistá ruka.“ „žabák, ty máš zahradu?“ „Ne, to neleželo na mojí... Hoši, ale tam by to stejně shnilo...“


Po nějaké té hodině vytáhl žabák svačinu. „Hoši, namazal jsem si housku máslem, dal jsem na to šunku a pak raději ještě uherák.“ „Na šunku ještě uherák?“ „No a co? Přece nebudu jíst suchou housku s máslem a šunkou...“

V úvodu jsem napsal, že žabák po cestě nezavřel hubu. To jsem kecal. Byly totiž okamžiky, kdy opravdu nemluvil. Nebylo jich mnoho, ale všechny byly ve chvíli, kdy jsem předjížděl. Ačkoli nějak extrémně neriskuji, několikrát se žabák zapíral do ernyho sedadla a mlčel. Mu totiž nedělají moc dobře situace, kdy řídí někdo jiný a on nemůže situaci nějak ovlivnit. žabáku, jako profesionálního řidiče s miliony km na kontě tě chápu, ale tak moc zase snad neriskuji... Někdy si zkrátka řekni, že ta plná je přerušovaná.

Na jedné z posledních zastávek došlo na dotaz na placení nafty. „Jestli chcete, cosi mi dejte“, řekl jsem. erny to spočítal, žabák mi dal patřičný obnos a já mu něco vrátil, s tím, že jel jenom z Lipníka. žabák mě uzemnil: „Vezmi si to a trochu mi zesil Českou diskotéku na Impulsu, ať to má grády.“ To se nedalo odmítnout... :-)))


Moc se mi také líbilo závěrečné hodnocení v autě od jednoho, co s námi jel poprvé, poté když za vystupujícím žabákem zaklaply v Lipníku dveře klijíka. „To snad není možné... Vy jste fakt nelhali...“

A to je vše. Pokud jste se pobavili alespoň trošku, mělo to cenu psát. Pokud ne, opakuji to, co jsem napsal ze začátku – je mi jasné, že přímý účastník to vidí jinak a jinak na to vzpomíná. My jsme se pobavili dobře a o to – myslím – na výjezdu jde. Kdo jste dočetli až teď – díky!

PS. žabáčku, promiň, ale toto jsem si nemohl nechat pro sebe. Snad mě nezastřelíš...