S Baníkem v Turecku poslední 13. díl

Při čtvrtečním čtrnácti hodinovém cestování zpět z Turecka domů jsem si uvědomil, že vám ještě dlužíme pár zpravodajských informací, které se nevešly do žádného z článků. I když jsme už všichni doma, pojďme se ještě na chvíli vrátit na tureckou Riviéru.

Nejprve bych se chtěl zmínit o sobotním setkání nás fanoušků s vedením a hráči. Vše začalo o půl osmé místního času, kdy jsme pobesedovali s Vernerem Ličkou, Karlem Večeřou a Tomášem Bernadym. Zpočátku se mluvilo o historicky prvním českém výjezdu klubu na soustředění i s fanoušky; všichni jsme se shodli na tom, že to je výborná věc. Trenér Večeřa mluvil o dosavadním průběhu soustředění, Tomáše Bernadyho jsme se ptali na jeho novou roli v klubu. Otázky a odpovědi se ale týkaly dalších různých témat – mluvilo se o Tomašákovi, Bolfovi, o Zeherovi, o nešťastném úrazu Vrťa atd. atd. Pravděpodobně se počítalo, že tato část nebude tak dlouhá – okolo osmé už do místnosti začali nakukovat hráči. Na svou chvíli si ale museli ještě asi 20 minut počkat.

V další části besedy se pod palbou otázek ocitli Svěrkoš, Rajtoral, Ricka, Otepka a Řezník. V paměti mi uvízlo, že Rajtorala jsme se ptali na to, jak dopadl u řidičských zkoušek či jestli mu pomáhá přítomnost ex-příbramského kolegy Otepky. Svěrkoš se rozpovídal o své zálibě v rychlých autech (Baroš jeho vzorem není :-))) i o svém srdečném vztahu k fanouškům. Otepka sice jezdí domů ve dvojici s Rajtoralem, ale za volant ho – zatím – nepustí, ptali jsme se i na to, jak se hraje ligový zápas za asistence ostřelovače hlídajícího majitele klubu či na jeho skvělý zápas proti Liberci. Řezník nás ujistil, že se mu z jeho raketového startu do ligy hlava určitě nezatočila a že zůstává stále na zemi. Ricky jsme se ptali na to, jak se mu hraje na pravé obraně, kde ho trenér Večeřa začal zkoušet. Pavel připustil, že to jeho parketa zrovna není, lépe se mu povídalo o jeho zálibě v rokové hudbě.

Na úterý jsme si naplánovali dvě hlavní akce – cestu do města Antalya a narozeninové překvapení pro trenéra brankářů. Ráno jsme udělali všechny potřebné kroky pro to, abychm trenéra večer překvapili dortem – o tom, jak se nám to povedlo jste mohli číst ve zvláštním článku. Cesta do Antalye se povedla také – vyrazili jsme v deset ráno místního času stařičkým autobusem. Nikdy bych neřekl, že se do něj vejde tolik lidí, kolik jich v něm nakonec jelo... Autobusové zastávky zde neexistují – stačí, když se postavíte na kraj cesty, mávnete, autobusek zastaví, nastoupíte, zaplatíte cca 25 Kč a jedete. Když chcete vystoupit, houknete kdekoli na řidiče, on zastaví a jdete. Že autobus stál před chvíli o 20 metrů zpět? Nevadí – řidič zastavuje třeba i co deset metrů... Nejdůležitějším jeho pomocníkem je klaksón. Troubí se na všechno – na potencionální cestující, při odjezdu ze „zastávky“, na pobíhající psy, na ostatní řidiče, na známé a já nevím, na co ještě. Někdy se zatroubí jednou, jindy dvakrát, jindy třikrát i vícekrát. Kdo netroubí, není Turek, hop, hop, hop!

To „hop“ v předchozí větě charakterizuje stav tureckých cest. Ty hlavní jsou moderní a asi i v lepším stavu než ty naše. Pozor – hodnotím stav cest v turisticky významné oblasti!!! Náš autobusek ale najednou z jedné takové cesty sjel – a jeli jsme po polňačce. :-)) No hezky to s námi házelo. Cesta trvala necelou hodinku a skákaní jsme si užili dost. Ještě se vrátím k tomu nastupování – jediné dveře jsou uprostřed autobusku. Pokud ještě není plný lidí, každý nastupující se nahne k řidiči, dá mu patřičný obnos a jede. Jízdenky se nevedou. Pokud je autobus plný, řetěz lidských rukou dodá peníze řidiči, pokud řidič něco vrazí, jdou drobné zase stejnou cestou k příjemci.

Konečně řidič zastavil v centru, skoro všichni vystoupili a naše skupinka se vydala na prohlídku města Antalya. A že je co prohlížet! Město je starobylé, narazili jsme na původní hradby, různé starobylé brány, uličku podobnou té Zlaté v Praze, samozřejmě nesmí chybět různé mešity a minarety. Zašli jsme si na pravý turecký záchod i na pravé turecké pivo Efes. V poledne začal svolávat „zpěvák“ na minaretu k modlidbě, totéž se opakovalo odpoledne ve tři. Byl jsem překvapen, jak daleko je jeho hlas slyšet! Pak jsem si ale všimnul, že na minaretu jsou namontovány výkonné tlampače. :-)))

Nahaněči z obchodů a prodavači všeho možného vás otravují na každém kroku. Každý prodává ty „nejlepší“ parfémy, čistí boty nejlépe ze všech, má nejlepší pivo, vaří nejlepší kebab, tká nejlepší koberce. Naštěstí jsme nakoupili pouze to, co jsme potřebovali jako dárky pro naše nejbližší – pohlednice, nějakou bižuterii, víno, raki, šály Fenerbahce i jiných tureckých klubů. Chtěl jsem koupit Lence jeden nádherný koberec, ale povedlo se mi usmlouvat původní cenu 125,- EUR „pouze“ na 100... Jiný koberec nebyl tak pěkný a obchodník nechtěl jít pod 50... Pro jistotu jsem sice své choti zavolal, ale i po telefonátu byl výsledek stejný – nebrat...

Stále nám ale ještě chyběla jedna podstatná věc – nějaké race na zápas s Dinamem Tbilisi. Ačkoli nám několik lidí ukázalo směrem, kde měl nějaký obchod být, najít se nám ho nepodařilo a pomohla až náhoda. Šli jsme kolem půjčovny svatebních šatů – když tu Pater zařval: „Mam mají nějaké prskavky!“ A skustečně – vedle klasických prskavek jsme tam narazili i na to, co jsme potřebovali pro naši pyroprodukci. Horší ale bylo popsat prodavači to, co potřebujeme. Obě strany sice ovládaly angličtinu, ale nedokázaly se pochopit. Nakonec se to vyřešilo jednoduše – prodavač vzal jednu raci před obchod, zapálil a předvedl. A bylo rozhodnuto! Cena sice nebyla nejmenší, ale co bychom pro Baník neobětovali... Na zápase byly nakonec odpáleny race za více než 2,5 tisíce korun. Popis najdete v podrobnostech o zápase, na získání fotek se stále pracuje.

Pak už jsme rychle spěchali na autobus. K našemu údivu přijel značně modernější typ – zato už v něm nebylo k hnutí. Dostali jsme se do něj ale všichni a před pátou hodinou jsme už byli u hotelu. Zkontrolovali jsme stav zajištěnosti narozeninového dortu a když jsme byli ujištěni, že bude vše OK, dali jsme si na baru něco na občerstvení. Dort se nakonec povedl a snad trenérovi nevadilo ani to, že na něm měl pouze tři svíčky. Víc se zkrátka nesehnalo...

Středa byla ve znamení přípravy k odletu, návštěvy vedlejšího hotelu (i on byl součástí obrovského komplexu a mohli jsme si tam dát vše all inclusive), posledních nákupů, odpoledního zápasu a neskutečného větru. Na čtvrtek brzo ráno byla nachystána menší snídaně, přistaven autobus a pak už se vyrazilo na letiště a návrat domů. Bylo to moc hezké, ale vše jednou končí... Tak zase snad někdy příště.

PS. Ještě jednu perličku přece jenom přidám. Tak, jako je v Turecku samozřejmostí, že je turecká žena dole vyholena, je pro typického obyvatele Turecka obvyklé, že se na WC neutírá toaletním papírem... K očistě slouží vodní tryska na WC, která vám vše potřebné opláchne. Říkal jsem si, že to musím vyzkoušet. A taky jsem to udělal... Nepůjdu do podrobností – poradím pouze, že pokud jste lehtiví, nezkoušejte to... Já lehtivý nejsem, ale přesto jsem z mísy vyskočil. :-)))))))

PS2. Předpokládám, že to je – kromě fotek našeho pyra – skutečně poslední reportáž o Turecku. Pokud jsme vám alespoň trochu zprostředkovali pobyt Baníku, nebyla naše práce zbytečná. A o to nám šlo především.