Výlet za béčkem do Katowic

Možná budu po tomhle článku připadat někomu jako pitomec, ale stejně se s vámi rád podělím o zážitky z cesty za rezervou baníčku do Katowic.
Vše začíná domluvou několik dní předem, kdy se s kámošem domlouváme, že pojedeme do Katowic. Auto definitivně padá, a tak vyhledáváme přes IDOS (už nikdy více, viz později) vlak tam a zpátky. Sice jsme varováni, že do Polska vlakem nikdo nejezdí, ale co už...

Do batohů oba bereme šály, které pečlivě skrýváme. Kamarád nastupuje v Ostravě, kde prý k němu do kupéčka vlezl nějaký polák a ptal se, jestli jede na fotbal. On na to, že za kamarádem do Varšavy... Já přistupuju v Bohumíně a jedeme docela v pohodě. Cestou se přežene několik prudkých dešťů, ale v Katowicích už nepršelo. Je třeba poznamenat, že polské dráhy jsou na tom o poznání hůř, než jejich český protějšek, neboť rez a zchátralost vládne. Dojíždíme do Katowic na nádraží a s obavami opouštíme nádraží. Vevnitř i před ním postávají zřejmě na hlídce jasné typy, ale nikdo nás nezastavuje, nikdo nás nesleduje, tak to vypadá dobře. Kdoví, jak dopadla skupinka čtyř týpků a jedné slečny, která se honosila baníkovským tričkem... Na stadioně jsem je nezahlídl...

Jsme tedy v Katowicích, ale máme tři hodiny do zápasu. Nechceme se nikde moc zastavovat a cestu víme jen přibližně. Mapu máme prozatím schovanou a tak se vydáváme rychle někam do klidu. přecházíme několik ulic a lidí (i těch podezřelých) postupně ubývá. Kdesi na sídlišti, nad Chorzowskou ulicí vytahujeme mapu a kontrolujeme, kde tak asi jsme. Kousek zacházka, ale nic krutého. V jedné ulici, v pečlivě vybraný okamžik, nalepujeme po nálepce, ale srdce máme přitom až v krku. Potom už radši moc nezastavujeme a asi s dvěma kontrolami mapy se blížíme ke stadionu. ještě třeba zmínit, že jednu dobu míjíme jakýsi brownfield a v tu chvíli si říkáme, kam to asi jdeme, ale za ním je opět sídliště a civilizace. Na stadion dorážíme asi 100 minut před zápasem. Téměř liduprázdno, akorát tři malí hošíci postávají u brány. Tak si to tam prohlížíme (až mě zarazilo, jak moc je to tam schátralé), nalepíme i pár nálepek a sedáme na lavičku. Když se přitočí jeden z těch hošíků, ať mu ukážem ty nálepky. Tak si je prohlíží, pak mu jich i pár necháme a on zmizí v útrobách stadionu. Za chvíli se vrátí i s dvěma kamarády, tak rozdáme další nálepky. Prohodíme pár slov, moc si chvílema nerozumíme, ale je sranda. Nakonec nám řeknou, že stadion už je otevřený, tak se usazujeme na horní polovině tribuny nad půlící čarou. Nikde nikdo a tak požíráme slunečnice, které nám ti hoši darovali. Asi za to, že jsme jim nakonec ty dva balíčky nálepek nechali celé :-D

Ještě trochu pokecáme a pomalu se začínají scházet i další lidi a pak se objeví hráči na rozcvičku... Tribuna je nakonec zaplněna slušně a já myslím, že k tomu tisíci a půl lidí být mohlo. Z Ostravy krom nás dvou ještě pár kousků bylo, ale osobně jsem čekal víc...

Pokud jde o hru, tak naší byli výrazně horší a snad krom kapitána (č. 3) nestál nikdo za pochvalu. Nejhorší asi levý bek (č.5) a brankář, ale to je těžko říct. První poločas je bez naší šance a Katowice vedou 2-0. Do první šance se dostáváme cca v 65. minutě, už tuším za stavu 3-0, a také už po částečném prostřídání soupeře. Je pravda, že ke konci jsme si ještě pár šancí vytvořili, ale slabota :)

No, zápas končí před sedmou a vlak má jet v 22:40. Tak co teď? Cestou jsme zahlídli nějaké TESCO, tak že se tam vypravíme. Pro zapalovač :-)) a nějaké to pivo. Dorážíme k obrovskému nákupnímu centru Silesia (mým odhadem větší, jak shopping park) a v tescu kupujeme lahváče Tyskie. Sedáme před vchod do centra na lavičku a popíjíme. 50% z nás aji pokuřuje :)). Každopádně asi až od teď začal ten pravý adrenalin.

Po chvilce totiž k nám doráží jakýsi týpek a cosi říká. My na něj nechápavě koukáme, on mele cosi o tom, ať schováme pivo a pak řekne cosi, co zní jako „ukažte šálíky“. Něco blekotáme a on: „vy z čech?“ My, že jo, že jedeme z fesťáku. On si vyžebrá dva zloté na pivo či co a odchází. Nervózně ho sledujeme, bo kecá o lavičku dál s kýmsi. Tak dopíjíme a ztrácíme se v Silesii. Kupuju ještě cheesburgera, ale co potom. Času furt hafo, ale padá kouzelná věta: „Musíme furt chodit!“ Tak se vydáváme po Chorzowské směrem k nádraží a nervózně (a nenápadně – snad) sledujeme tu spoustu podezřelých týpků, co míjíme. Snažíme se nikudy nejít podruhé a tak to tam křižujeme. Čas se vleče, ale je pořád klid. První komplikace přichází, když se asi po hodince a půl vracíme k Silesii. Čekáme na semaforu na křižovatce, když z dálky se blíží skupinka asi dvaceti chuligánů. My se otáčíme a rychlou chůzí se vzdalujeme. Naštěstí za námi nešli, ale kdoví, kdybychom se tam na rohu potkali... Tak si dáváme další kolečko a zabředáváme hloub do sídliště nad Chorzowskou. Když je deset večer, tak pomalu nabíráme směr k nádraží. Jak se pomaličku blížíme, roste počet podezřelých osob, které potkáváme. Pár stovek metrů od nádraží míjíme skupinku, která vypadala fakt nebezpečně... No ve mě by se krve nedořezal. Naštěstí ale v klidu.

Na nádraží marně hledáme náš vlak na tabuli odjezdů a když furt nic, tak se jde ještě ven, na jedno cigáro. Zrovna začíná opět pršet. To nám docela vyšlo, to počasí. Vracíme se dovnitř o půl jedenácté a vlak Vltava na Prahu už je na tabuli. Nezastavujeme se a plynulou chůzí jdeme rovnou na nástupiště. V hale byly rozestaveny hlídky a v podchodech také. Kdo ví čí...

Na nástupišti na poslední lavičce sedí další jasná skupinka, ale vypadá v klidu. Po chvilce přijíždí vlak Vltava...z Moskvy. A hned nás šokuje průvodčí tím, že do toho vlaku nesmíme nastoupit. Jdem teda za jakýmsi vyrchním průvodčím, který vypadá lehce podnapitě. Ten nám potvrzuje, že do toho vlaku opravdu nesmíme a musíme počkat na Schopina v 23:52.

To byla docela rána pod pás. Na perón si jdou zakouřit rusáci, co si zrovna ve vlaku nestelou lehátka. My sedáme zpět na lavičku a nervozita roste. Na jízdním řádu na nástupišti pak opravdu objevujeme, že do toho vlaku se nesmí v Katowicích přistupovat. Velké díky IDOS!

Tak si tak sedíme, kolem projíždějí místní vlaky. Z podchodu je pořád slyšet procházení slídících hlídek... Občas podezřelá individua procházejí i kolem nás... Postupně přicházejí však i další cestující a to nás trochu uklidňuje. Vlak přijíždí, my sedáme do prvního kupéčka, zatahujeme závěsy a zamykáme dveře. Vlak dlooouho stojí, nervy pracují, ale nakonec se dává do pohybu. Po chvíli vpadá do kupéčka... naštěstí asi celník, jestli jsme poláci... my pomalu odpovídáme, že češi. On jestli máme občanky. My že jo a on odchází... Uff, znovu zatahujem záclony a sedíme. Unavení a napnutí. Po chodbičce pořád chodí sem a tam skupinka evidentně slídících. Vlak staví poprvé v Zebrzydovicích. My vyhlížíme z okna, ale nikdo podezřelý nevystupuje a po rozjezdu projde ona skupinka znovu...
Přijíždíme do Petrovic u Karviné. Tady vystupuje šest chuligánů. Dvě opravdu korby, jeden z nich s mikinou Jastrzebie... brrrr... Nicméně nervy trošičku polevujou, ale v Bohumíně se mi opravdu samotnému moc vystoupit nechce. Vlak tam ale stejně stojí půl hodiny, tak vylézáme oba. Ale je to už klidné, i když nějací podezřelí ve vlaku zůstali. Ještě je legrace s jakýmisi malými polskými hopery, kteří nepochopili, že předek vlaku, který jel na Prahu byl odpojen a připojen k jinému vlaku a oni zmateně pozorovali, když jim vagóny ujíždějí před nosem... No prostě prdel.

Já se pak sbírám na cestu do té mojí prdele, kámoš jede dom do Ostravy a snad ještě chlastat... no, to je jeho věc, já jsem rád, že si o půl třetí zalezu do postele.

Zhodnocení: No, byly to jedny velké nervy. Jestli ještě někdy do polska na fotbal, vlakem určitě ne a s šálama už vůbec. Je pravda, že kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím. Byla to fakt cenná zkušenost. O Polsku se dá říct, že vzbuzuje úžas, ale rozhodně není úžasné. Ačkoliv těch pěkných bab, co tam člověk potká... :)) No, to bylo aspoň malé plus na konec. Snad jsem nic nezapomněl.

Tominho79