Rozhovor s legendou - Václav Daněk

Podařilo se nám kontaktovat našeho bývalého hráče, útočníka a super střelce Vencu Daňka a pan Daněk byl ochotný našemu webu odpovědět na pár otázek. Za což mu děkujeme a přejeme mu hodně dalších úspěchů, nejen na stadionech, ale i v osobním životě. A taky děkujeme panu Daňkovi za to, že na otázky odpovídal přímo, bez vytáček. Z jeho odpovědí číší radostné vzpomínky, ale taky nějaká hořkost a on se ji nebál pojmenovat. Prostě chlap, na hřišti i v životě. A taky díky tomu dokázal to, co dokázal. Však čtěte dále a vy, kteří běháte po hřišti v jakémkoliv dresu a máte fotbalový život ještě před sebou, čtěte obzvlášť pozorně.

Za Baník jste vstřelil v lize 99 gólů (doufám, že se nepletu), mělo to nějaký negativní vliv při vašem rozhodování o odchodu? Nebo jste na tu stovku vůbec nemyslel?
To, že jsem za Baník vstřelil 99 gólů jsem se dozvěděl před pár dny. V té době byla meta 100 ligových gólů a vstup do klubu kanonýrů, to byl pro mě cíl, který jsem si vytýčil. Naštěstí jsem se s posledním stým gólem moc netrápil jako někteří jiní hráči v minulosti, protože jsem góly č. 98, 99 a 100 vstřelil v jednom zápase. Měl jsem štěstí. Pak jsem jich v české lize přidal ještě deset a odešel do zahraničí se 110 góly (pozn. zbytek gólů vstřelil V.D. za Duklu Praha během vojny) . Tam jsem své konto rozšířil o 87 branek a v sezonách 1990-1991 a 1992-1993 jsem se stal králem střelců v Rakousku.





Když už jsme u těch gólů, dát 197 ligových ve 402 zápasech je něco obdivuhodného. Ale dát 65 gólů v 96 zápasech (v Baníku po návratu z Dukly), 44 gólů v 56 zápasech (první angažmá v Innsbrucku) a 9 gólů ve 22 reprezentačních zápasech, to už snad není "normální". To jsou statistiky na úrovni Pepiho Bicana. Kdybyste se narodil třeba v Barceloně, tak dneska o Vás hovoří celý svět. S tím nic nenaděláte, ale nemrzí Vás třeba to, že jste nepřestoupil hned po vojně do Sparty a neotevřel si tak cestu do světového fotbalu dříve?
Upřímně nemrzí. Když jsem byl v DUKLE, tak mi tehdejší spoluhráči říkali abych zůstal, že z Prahy je do národního mužstva blíž, ale já patřil do BANÍKU a OSTRAVY a proto jsem se vrátil a nikdy toho nelitoval. Za přirovnání k panu Bicanovi děkuji, ale to je trošku přehnané.

Jak vzpomínáte na trenéra Vengloše? On Vás asi moc rád neměl, ale to je obvyklý úděl ostravských hráčů. A co Vy jeho, vyčítáte mu něco?
Na trenéra Vengloše moc dobré vzpomínky nemám, protože mě moc mrzelo, že před MS ve Španělsku, když jsem byl v nominaci a na závěrečném soustředění, trenér Vengloš prohlásil, že mé koleno nesnese velkou zátěž a proto nejedu. Já však normálně trénoval a byl zdravý ( měl tam jiné koně).

To na pana Máčalu máte asi radostnější vzpomínky, že? A jak vzpomínáte na slavný zápas se Španělskem? Kromě fotbalových vzpomínek, můžete zde uvést i něco osobního v souvislosti s tímto zápasem?
Trenér Máčala - to je jiné kafe. On mi moc pomohl. Po návratu z Dukly, když jsem se vrátil, tak jsem pod trenérem Kolečkem moc nehrál a tenkrát jsem poprvé přemýšlel, že z Ostravy odejdu. Trenér Máčala za mnou tenkrát přišel a řekl, že je novým trenérem a chtěl abych zůstal, že mi věří... Já zůstal a byl Král střelců. Jako trenér národního týmu mě povolal po MS v USA (kde ještě trénoval pan Vengloš) a já dostal šanci dokázat, že fotbal umím a v nominaci na MS jsem mohl být. V té době jsem mimo jiné skončil v soutěži o Zlatou kopačku evropských ligových střelců na třetím místě a vstřelil 31 gólů za 31 zápasů. Utkání se Španělskem byla ta nejkrásnější tečka naší spolupráce a pro mě ta největší satisfakce. Jsem za ní trenéru Máčalovi dodnes vděčný.
Samotný zápas, to byla fotbalová pohádka. Porazit Španělsko a vstřelit dva góly je asi sen pro každého hráče a pro takové zápasy stojí zato tvrdě trénovat a obětovat tomu vše.

Po krátké anabázi v Le Havru jste se vrátil zpět do Innsbrucku. Klub se ale přejmenoval. Byla to jediná změna nebo jste se vracel do úplně jiného mužstva, jiného klubu? To již byla bohužel po smrti legenda rakouského fotbalu pan Happel. Můžete nám k němu něco říci? A když jsme u vzpomínek na trenéry, jak se vám spolupracovalo s další legendou panem Kranklem? A setkal jste se i s Horstem Hrubeschem?
Trenér Happel byl jedinečný a výjimečný po všech stránkách. Jako trenér úžasný stratég, který na každého soupeře dokázal vymyslet tu správnou taktiku. Nechal třeba sedět na tribuně pět hráčů základní sestavy, kteří hráli v týdnu za národní mužstvo Rakouska. Tak trochu mi připomínal pana Pospíchala. Měl nebývalý respekt a dokonce ani bulvár si nedovolil o něm něco napsat. Na druhé straně vášnivý HRÁČ, který byl každodenním návštěvníkem KASINA a byl schopen sázet skoro na všechno a byl v této činnosti velmi úspěšný.
Horst Hrubesch byl velmi veselý a férový chlap. Jako asistent pana Happela se hodně naučil a po jeho smrti jako hlavní trenér navázal na jeho práci. Překvapil mě tím jak byl výborný fotbalista a navzdory tomu, že se o něm tvrdilo, že je "kladivo", tak disponoval výbornou technikou a velmi dobře kopal trestné kopy.
Krankel je dodnes velká legenda, ale s ním už jsem si tolik nerozuměl. Hrozně těžko nesl, že jsem překonal jeho rekord a vstřelil ve 12-ti po sobě jdoucích zápasech gól a rekord mu vzal. Jako hráče jsem si ho vždy vážil, ale jako trenér mě nepřesvědčil.

Jak vzpomínáte na působení ve Francii? Získal jste k této zemi nějaký vztah? Proč jste tam zůstal jen na jeden rok?
Francie byla další fotbalová zkušenost. Pravdou je, že jsem se tam necítil DOMA. Vše začalo fantasticky. Jako nováček jsme v prvních dvou kolech porazili Lyon a Cannes (oba celky hrály v evropských pohárech) 1:0 a já dal oba góly.
Před zápasem Československo vs. Francie mě ale trenér nepostavil. Když jsem se ptal proč, řekl, že moc myslím na tento mezistátní zápas. Na reprezentačním srazu v Bratislavě jsem si na posledním tréninku poranil kotník. Vedoucím francouzské delegace byl zároveň president mého klubu a večer mi oznámil, že na mě čeká speciál a letím na vyšetření do Francie. Já jsem to odmítl, protože jsem věřil, že na druhý den budu v pořádku a nastoupím k utkání. Přes tři injekce to ale nešlo a já nakonec skončil na tribuně. Tím vznikly třecí plochy a stav se nelepšil. Už v té době jsem se snažil hledat cestu zpět do Rakouska a když mě oslovil pan Schwab, který vlastnil innsbrucký klub, zda se nechceme vrátit, tak bylo rozhodnuto. Mé obě děti, Bára i Honza, byli okamžitě sbaleni. "Vraceli jsme se domů".





A jak vzpomínáte na Rakousko, konkrétně na město Innsbruck? Česko, lépe řečeno Československo tam bylo asi díky skokanům na lyžích známé. Ale znali tam i náš fotbal, naše fotbalisty? Oblíbil jste si nějaké místní jídlo, pití? Měl jste čas se alespoň trochu toulat po okolních "kopečcích"? Kde jste pak hrál, po odchodu z Innsbrucku? A byl jste se už podívat na současném stadionu v Innsbrucku?
Na Innsbruck samozřejmě nedáme nikdo z nás dopustit. Bylo to nádherných 5 let a vzpomínáme stále. Po návratu z Francie jsme bydleli v domku asi 15 km od Innsbrucku v krásné vesničce Axams, pod lyžařským areálem. S celou rodinou jsme si to náležitě užívali a kromě lyžování jsme velmi často sáňkovali. Přímo k našemu domku vedla sáňkařská dráha, která měřila něco přes 8 km. Často jsme poprosili manželku, aby nás autem dovezla na vrchol a děti a já jsme jeli dolů. Bylo to tak rychlé, že jsme byli dole často rychleji než auto. A vůbec jsme si tu nádhernou přírodu užívali. Jednou jsme se svými přáteli přespali v 200 let staré horské chatě, kterou v minulosti využívali strážci hor. Prostě paráda. Houbařský ráj. Často jsem si chodil do lesů zaběhat a přitom běhu sbíral 30 cm praváky.
Co se fotbalistů týče, stal se zde legendou Tonda Panenka, který hrál za Rapid
Vídeň. Já byl velmi hrdý na to, že jsem Čech díky našim skokanům, protože v té době byl držitelem rekordu můstku Pavel Ploc a v době závodu bylo celé město jeden velký chaos a vše se zastavilo. V roce 1994 jsme se ale museli rozhodnout jak dál. Děti začali mít problém s češtinou a my s tím, kde budeme pokračovat. Nakonec jsme začali stavět dům nedaleko Ostravy a bylo rozhodnuto. Jeli jsme domů. Já ještě hrál 3 sezóny za SC Retz a pak v Rakousku skončil.
Nový stadión jsem samozřejmě viděl a v době, kdy jsem trénoval v Baníku mladší dorost, tak jsme do Innsbrucku jeli na halový turnaj. Pro kluky jsem zorganizoval prohlídku tohoto stánku. Je moc krásný a přál bych si podobně krásný stadión pro ostravské fanoušky.

Vaše trenérská kariéra je taky poměrně známá, kdy hodláte začít trénovat nějaký ligový klub i v ČR? Kdysi jste se vyjádřil, že se současným českým profesionálním fotbalem nechcete mít moc společného, platí to stále?
Co se mé trenérské kariéry týče, mám jasno. Na začátku jsem si myslel, že to může být další výzva, ale dnes už tomu tak není. Postupem času jsem přicházel na to, že trénovat profesionálně vlastně nechci. Vyzkoušel jsem si to a není to prostě ono. Jsem rodinný typ a jsem rád doma, což dost dobře společně nejde. Rád si zajdu s partou zahrát třeba volejbal, badminton, jdu se podívat na fotbalový zápas, který chci vidět, ne který musím sledovat kvůli příštímu soupeři... A proto, když jsem před Vánocemi dostal velmi zajímavou nabídku, tak jsem s díky poděkoval za důvěru, ale odmítl.Trénuji v Hlučíně mladší dorost a to mi sedí, i když s těmi "puberťáky" je to někdy o život.





Co byste popřál současnému Baníku?
Dívejte se. Pro mě je BANÍK značka, na kterou nedám dopustit. Pomohla mi realizovat sny, které jsem měl, prosadit se a stát se fotbalistou a proto za to budu BANÍKU a lidem kteří tam tenkrát pracovali nebo měli zásluhu na mém fotbalovém růstu do smrti vděčný. Snažil jsem se odevzdat vždy to nejlepší, riskoval zdraví (nastoupil k ligovému utkání s 3 zlomenými žebry, otřesem mozku atd.), ale já to považoval za správné. A pak se dočtu, že Baníku nefandím, protože jsem chtěl být trenér a nestal se jím. To je totální nesmysl. Ale dnešní Baník je zcela jiný obchodní případ. K lidem, kteří jej dnes vedou necítím žádnou sounáležitost. Některé i respektuji, ale značka BANÍK, podle mého názoru, v poslední době utrpěla na své vážnosti a renomé a to mi není jedno.
Fandům Baníku přeji, aby byli fandové nejlepšího mužstva v ČR, aby výkony na
hřišti byli stejně kreativní a kvalitní jako výkony fanoušků v hledišti a nakonec ať si brzy zafandí na takovém stadiónu na SLEZSKÉ OSTRAVĚ, tak jako fandové v Innsbrucku. A ještě jednou chci poděkovat za to, že mi dali tolik hlasů a zařadili mě do Sestavy BANÍKU všech dob.

A na závěr trochu bulváru. Jak se těšíte na své narozeniny v roce 2012? (pozn.: pan Daněk se narodil 22.12.)
Jak jsem začal tak zase skončím. Na to datum jste mě upozornili až vy. DĚKUJI. Asi to pořádně oslavím, když se ve zdraví tohoto datumu dožiji.
Pěkný den.