Zdeněk Benek: Fotbal v kolonii - dokončení

Pokud vás pobavila první část této povídky, určitě si rádi přečtete i její dokončení.

Přestože bylo horko jako na Sahaře, začalo se zostra až třísky z plotu odlétávaly. Kde byl tenisák, tam byli všichni, i brankář a rozhodčí Evžen. Jedině Jiříček otrocky plnil svěřený úkol – nedopustit, aby balón proletěl mezi cihlami, totiž jeho brankou. Stál na sluníčku u plotu a protější branka byla ve výklenku na zabíjení prasat a zbytečného času. Po jeho pravé ruce lemovaly hřiště popínavé fazole becoky, po levé stál plot a tak míč byl pořád v pohybu jako ve mlýně. V pohybu byli i hráči, divočili už hezkou chvíli a Jiříček si pořád nekopl. Několikrát tenisák udeřil do protější zdi, ale vedle branky. Když zapadl do fazolí, házel se oběma rukama aut. Hráči běhali jako strhaní, kopali kolem sebe, strkali se, při vysokých míčích se sráželi hlavami, kouleli se po zemi, převraceli bulvy, dělali grimasy a opičky, jak to odjakživa praktikují skuteční fotbalisté. Nadávali si, masa tělíček se hemžila jako hydra jako naschvál někde jinde a když se to přihnalo jako tornádo k Jiříčkovi, porazilo ho to, ale s tenisákem se nepotkal. Snad nyní..., ne zase ne. Už už se ten kulatý nesmysl kutálel k němu, ale než se z celé síly zahnal, připletl se tam spoluhráč Jeník a nakopl ho do kotníku. Nedělal z komára vola, jen prohlásil, že je mamlas uvaleny a hrálo se dále. A najednou... z klubka hráčů vyletěla prudká střela, těžko bylo určit, kdo ji vyslal, Jiříček ani nemrkl a bylo to jedna nula. Od branky vykopával bek a gólman smutně přihlížel. Tenisák zase pendloval, pendloval... a bims ho! Odrazil se od Jiříčkova čela a nebyl gól. To byl zákrok! Perfektní hlavička. Hlavu rozpalovalo ostré slunce a hruď rozehříval hřejivý pocit: zabránil jistému gólu. Tenisák zapadl opět do fazolí a spoluhráči mu uznale poklepávali po rameni. A znovu se strhla mela a podruhé vyletěl tenisák z klubka jako vystřelený z děla a zase rovnou do těla Jiříčka. Získal rutinu zkušeného gólmana a přestal litovat, že je v brance. Najednou zjistil, že se mu chce mocně čurat – vlastně se mu chtělo od samotného začátku, ale nyní, při tom duševním vypětí, to na něj teprve řádně dolehlo. Svíral nohy, poskakoval a kroutil se jako správný brankář. Tlak na močový měchýř nebyl o nic menší než na jeho svatyni, ale neměl dost smělosti říct to nahlas. Vlastně vždyť nemohl zdržovat a vůbec přerušovat hru. Teprve Jeník si v zápalu boje všiml, že jejich brankář nápadně modrá a zakřičel:
„Halt! Přestať!“ Masa se přestala hemžit a míč se zastavil u nohy Jarka. To byla příležitost, nahňahňal si to na pravou a našil, leč nebylo to fair a dostal sprdunk od Jeníka: „Co ešče kopeš, ty vole! Nevidiš našeho brankařa, jak se mu chce scať?“
Rozhodčí Evžen udělal Jarkovi utřinos div mu svíčku nerozmazal až o ucho a modrý brankář se šel důležitě vyčurat do fazolí. Ostatní přihlíželi. Nakonec se ho poptali, jak se cítí a jelo se dál. Odpočatí hráči to znova rozfofrovali, všichni se snažili, jako by hráli o prémie a Jiříčka přepadly blažené pocity. Netrápilo ho čurání, poprvé vážně zasáhl do hry a oni ho respektovali.
Jeník koupil pecku do kolena, přibelhal se ke gólmanovi a řekl: „Vole, běž hrat, ja budu chytať.“
Vůl šťastný jak blecha vletěl rovnou do plných. Kopal, běhal, řádil, párkrát zasáhl i tenisák, vyrovnání viselo ve vzduchu... brankář a rozhodčí ležel na zemi a řval, že to neplatí, faulovali ho v malém vápně. Nikdo nedbal a tu se to stalo: do cesty se připletla cihla od branky... Jiříček napálil parádní bodlo a palec měl naruby. Trčel mu nahoru jako by stál v pozoru a jeho majitel skuhral bolestí. Přestalo se hrát a začalo se dohadovat:
„Kery vul tame dal tu cyhlufku?“
„Dy to je tyčka od branki, ty mamlase!“
„Kuryfaja fakt, to je tyčka od branki.“
„Bo... bo se mohla dať menši cuhlufka.“
„Kurdybela fakt. Mohla se dať menči cyhlufka.“
„Iřyk, boli tě to?“
„Ty cymbale, či nevidiš? Jak ma ten palec navrchu?“
„No ja. Běž s mamu do dochtora bo se neobuješ do butuf.“
„On ti ten palec uřeže a maš pokoj.“
„Guvno uřeže, uvali ho sekirku.“
„Bez palca se da žiť.“
„Samoliter. Neumřeš.“
„Muj stryk měl celu nohu v prdeli a furt žil.“
„Někteři nemaju žadne nohy a choďa po rukach.“
„No ja, aji komedyjanti choďa po rukach a maju nohy vevrchu.“
Maminka vyšla ze síně, co se děje. Synek ležel na zemi a kroutil se jako pravý fotbalista – ale doopravdy.
Nohu držel nahoře, palec nahoře, všechno bylo auf, akorat synci byli na dně. Přišla paní Vicherková, chytila za palec, ten udělal lup... Jiříček udělal do trenek a všechno bylo v pořádku.
Seděl pak v písku na sluníčku, nohu měl před sebou a synci ho utěšovali, že na to nezemře. Potom se šli ke studni napít. Přišli a chválili ho, jak dobře hrál a že zachránil dva jisté góly. I ten kop do cihly byl tuty. Hleděl na ně s vděčností, škubalo mu v palci, ale byl spokojen. Fotbalisté jsou často nakopnutí a někdy i vykopnutí, to je jejich úděl. Ale co, přece je nikdo nenutí, aby hráli fotbal, mohou klidně hrát ochotnické divadlo – za peníze, samozřejmě.
Toho dne byl krásný teplý večer, Jiříček mohl být výjimečně až do tmy venku, jindy v tu dobu už musel ležet v posteli. Přes bolest v palci byl sám se sebou spokojen, se vším, s celým tím nádherným světem byl spokojen.
Vzduch byl naplněn vůněmi, nad hlavou se klenula hvězdná obloha, v polích se přecvrkávali cvrčci a létali malí letní chroustíci. Na lavičkách poposedávali sousedé, v kolonii běhala děcka, mostek byl plně obsazen, u cesty stála mládež v hloučcích a občas propukla v jásot nad podařeným vtipem. Otevřeným oknem z kuchyně se linulo žluté elektrické světlo – v kolonii měli poprvé byt s elektrikou – rodiče přinesli na zahrádku židle, přišli sousedé, všude bylo slyšet nebo cítit lidi.
Jiříček se tak cítil ve tmě bezpečně, vždyť kde jsou lidé, nemohou být duchové a strašidla. Stále měl v povědomí čerstvé dojmy z první kopané a navzdory nehodě ho to uspokojovalo. Romanticky naladěnou duší žil tím krásným letním večerem, hluboce vnímal všechno a těšil se na další den, na jiskřivé ráno, na všechny příští dny bezstarostného dětství.