Za Baníkem v Antalyi

S mírným zpožděním vydávám článek o tom, jak jsme letos v lednu vyrazili za Baníkem na soustředění do Turecka. Důvod zpoždění je prostý - článek jsem psal do fanouškovského zinu Bazal a čekal jsem tedy, až vyjde nejprve v něm. V sobotu na Slovácku se tak stalo a tak jej nyní mohu vyvěsit i zde.

Je to už neskutečných čtrnáct let, kdy Baník nabídl snad poprvé v historii naprosto oficiálně fanouškům, aby s ním letěli na zimní soustředění do Turecka. V lednu 2008 bylo u trenérského kormidla duo Večeřa – Kula a pokud si dobře pamatuji, příležitosti se chopilo cca deset fans. Byl jsem mezi nimi ... a zastárl jsem za těch deset dnů o sedm kilo tělesné hmotnosti. Byl to masakr a žena se mě ve dveřích při návratu ptala, jaký hmyz mě tam napíchal, že jsem tak oteklý. Výlet na Maltu jsem minulý rok totálně zazdil a tak jsem s radostí uvítal, že se pár fanatiků rozhodlo letět za Baníkem i letos – tentokrát na tureckou Riviéru.

Nejprve padl nápad udělat komplet trip přes agenta, který to zařizoval Baníku... Při shlédnutí ceny jsme se rozhodli, že nejsme tak chudí, abychom si kupovali drahé věci, a šli jsme svou cestou. Nakonec jsme se dostali odhadem na třetinu ceny a hlavně – jeden z nás to vše zjistil, objednal, vyřídil. No úplně šikovný synek. A pozor – navíc to poté vše zafungovalo na 100%. Ještě jednou díky, kámo.

Pět týpků nastupuje ono středeční ráno ve Svinově do rychlíku, aby poté, co vypili všechnu plzeň ve vlaku, nastoupilo v Praze do letadla a po přestupu v Istanbulu po půlnoci místního času ulehlo v postelích zapadlého penziónku na předměstí města Antalya. Ani čtrnáct hodin cesty (Turecko je +2 hodiny) a pochopitelná únava nezabránila tomu, že jsme v čtvrtek kolem poledne stáli na značkách před pokladnami stadionu, abychom se postavili do fronty na vstupenky na páteční zápas Antalyaspor – Fenerbahce. Informaci o zrušení zápasu s Universita Craiova jsme už měli a tak byl hlad po fotbale o to větší.

Před námi stálo ve frontě asi 15 Němců a ti na tom byli – zatím – ještě hůř. Essenu a Dortmurtu zrušili kvůli co-rýmečce kemp komplet a borci měli vše zaplacené... S jejich pomocí se dozvídáme, že je třeba mít osobní fotku, příjezdový formulář, vystát si frontu na získání karty fanouška Antalyaspor a teprve pak si vystát další frontu na vstupenku. Hledání fotoateliéru a zhotovení fotek hodina a půl. Vystání fronty na kartu fanouška tři hodiny. Vystání fronty na vstupenku dvě hodiny s tím, že jeden musí platit podruhé, bo jeho první platbu u karty fanouška systém nesežral, a dalšímu vůbec karta fanouška vystavit nešla. Snažíme se to vyřešit, okýnka pokladen zavřena, ale jeden borec z pokladen to fakt chtěl vyřešit. V Turecku div světa... Přinutil přijít do budky šéfku ticketingu, šéfa oddělení pro komunikaci pro fans, jiného šéfa... Nakonec to ale nerad vzdal, dal nám vizitku a prý „Přijďte v den zápasu ráno.“ „V kolik je ráno?“ „Ve dvě.“

V pátek si dáváme jako plán návštěvu Baníku v hotelu, trochu oddechu a věnujeme se i kultuře ... a shopingu. Místní turecký trh je pro některé neodolatelný a nakupují (skoro) vše... Tabletky, emulze, čokloládky. No tvl ty sexuální hrátky po návratu domů bych tedy chtěl vidět... Sedím před bazarem, čumím po burkách, hidžábech,, čádorech a nikábech a trpělivě říkám kamarádům z mise „Ano, toto tvoje „zboží“ se mi do mého kufru ještě vleze.“ Nakonec po dvou hodinách vylezou úplně všichni a jedeme dál – na lanovku na jednu z blízkých dvoutisícovek.. Ouha... Mimo sezónu něpremává. Po cestě máme ještě obrovský starobylý amfiteátr, ten je otevřen, vstupenka v ceně půl piva v CZ, dáváme prohlídku a milion fotek. Pak ještě jeden historický most a už jsme u hotelu. Jo vlastně – u toho mostu řidič suší, objednávám čtyři efesy a čtyři raki. Při odchodu mám v sobě tři efesy a dvě raki, bo suší i jiní... Tvl nevypij to za ty prachy.

Hotel, kde bydlí Baník, je v rezortu, na vrátnici je neúprosný hlídač a tak musíme použít pomoci zevnitř – po pár minutách pro nás přichází patřičně rázná osoba a po chvilce už sedíme u hotelového baru. Pěkné to bylo... Baník nemohl, my jsme mohli ... a moc. Dík chlapi. Zasedli či zastavili se u nás skoro všichni a některé jsme viděli i dvakrát... Dorazil i majitel a řada dotazů, která byla následně odpovězena na setkání členů ZS BB, byla odpovězena už v Turecku. Už jsem ale starší člověk, pamatuji si pouze odpovědi z toho setkání v Parlošu...

Ten chybějící lístek na Antalyaspor byl trochu problém, ale nakonec ho máme. Valíme tím pronajatým fordíkem na zápas Baník – Lech, který dosti koliduje se zápasem turecké ligy. Zkoušíme zápas Island vs. Jižní Korea, který se koná po cestě na zápas Baníku. Problém – zápas je pro fans uzavřen. Pár z nás to řeší shlédnutím prvního poločasu z tribunky vedlejšího stadionu, někdo si dal procházku a někdo zdřímnul v autě. Jedeme dál, po cestě si dáváme naprosto skvělé jehněčí kotletky a jiné pochutiny.

Zápas Baníku s Lechem probíhá v celkem citelném chladu, ale buďme rádi za to – za týden tam sněžilo. V přilehlé buňce se podával horký čaj a na tribunce slavil jeden v partnerů Baníku narozeniny. On aji plantation rum umí dobře zahřát. A jsou-li tři litrovku na deset lidí, no ty vole... Zápas si užíváme, ale za stavu 2:2 kolem sedmdesáté minuty už musíme valit na tureckou ligu. Aspoň jsme neviděli dva polské góly v závěru...

Na stadion Antalayaspor se dostáváme kolem třicáté minuty, bo zaparkovat u stadionu s kapacitou třicet tisíc lidí je horší než na Bazalech. Kvůli co-rýmečce je počet diváků omezen na pět tisíc a nařízení je plně respektováno - na tom třicetitisícovém stadionu je právě těch pět tisíc míst volných. Jiný kraj, jiný mrav. Atmoška je super, hosté se dostali do vedení, ale domácí srovnali a plichtou to i skončilo. Po zápase si kupujeme něco na tiskovou konferenci na pokojích penzionu, ale moc jsme tomu na těch pokojích nedali.

V neděli podnikáme výlet na nedaleký vodopád, ale vrchol přichází až večer – návštěva steakhouse naproti penzionu neměla chybu. O tom tomahawku se mi zdálo ještě ráno na WC... Tak obrovský kus fantastického masa by ocenil snad i Kyby :-) Ve svém popisu jsem vlastně vynechal ještě jednu společnou večeři – obrovská ryba ukázaná zasyrova, připravena následně na grilu a podaná na celý stůl s chobotničkami, kalmárami, škeblemi a jinými potvorami. K tomu hnusné pivo, ale raki byla.

V pondělí naprosto úmorná cesta dvěma letadly a vlakem domů, ale zážitky z těch pěti dnů parádní. A hlavně – za Baníkem stojí vždy cestovat – do Middlesbrough, do Tbilisi, do Leverkusenu, do Blšan... Baníku jsme si sice moc neužili, ale výlet naprosto famózní a proto ještě jednou za sebe – Baníku i spolucestujícím velký dík a poklona.